SELSKÝ NÁBYTEK

Lavice byla v historii prvním skutečným nábytkem a používá se dodnes. Nejstarší lavice byly pevné, nepohyblivé a jejich konstrukci tvořil nejdříve půlený kmen, později fošna připevněná ke kůlům zatlučeným do podlahy, tehdy hliněné. Vývoj pak přinesl lavice v gotické konstrukci s trnoží a plochým klínováním, pro které se používal převážně dub. Pro odlehčení vznikly později smrkové lavice s tenkýma, většinou kulatýma, pro větší stabilitu mírně rozkročenýma nohama. Opěradla u lavic byla ze začátku velmi vzácná. S rozvojem řemeslné výroby se objevily různé konstrukce opěradel, která však byla v drtivé většině postavena kolmo (gotický způsob) a neumožňovala pohodlné opření. V pozdějším období se lavice stala také ozdobnou součástí interieru. V dnešní době jsou k dispozici různá konstrukční řešení, bez opěradel i s opěradly různých tvarů a výplní.

Postel neměla v minulosti podobu, na jakou jsme zvyklí dnes. Nejstarším způsobem bylo spaní na zemi pokryté měkkou vrstvou, izolující od chladu a vlhka. Byla to i řada improvizovaných lůžek, ke kterým se lidé uchylovali hlavně v létě, aby unikli z dusné světnice. Spávalo se na půdě, ve stodole, ale i v sadě pod stromem. Častá, hlavně u dětí, byla slaměná podestýlka, která se ráno vždy uklidila. V zimě bylo nejteplejší místo u pece a na peci. V některých jizbách byli i dřevěné palandy umístěné vedle sebe nad dveřmi místnosti. Byla to jakási vysutá lůžka se sloupovým uchycením do stropu. Známé jsou i jiné typy nepřenosného spaní – lůžka na Hané zděná z vepřovic, vystlaná slámou nebo dřevěné postele s kůlovýma nohama zaraženýma do země, na které byla položena prkna. První mobilní postelí byla lavice, která byla nejstarším a nejrozšířenějším přemístitelným lůžkem. Touha po pohodlí a tepelné izolaci vedla k prvním lůžkům, která byla tvořena bednou vystlanou slámou. Později byla tato bedna zvednuta na sloupkové nohy a vývojem došla až k lidové malované posteli. Zvláštním typem lůžka pak bylo lehátko – zvané praščák. Tvořila ho rámová konstrukce bez čel a křížový výplet z proutí nebo slámy tvořil plochu. Toto lůžko bylo velmi lehké, vzdušné a pohodlné. Jedinou nevýhodou bylo časté praskání výpletu. Lidová postel 18. a 19. století s nastlanými peřinami byla již chloubou hospodyně, symbolem movitosti rodiny a součástí svatebních zvyků. Postel se převážela v průvodu do nového domova mladé ženy jako honosný a krásný předmět a byla vystavována veřejně na odiv. Takové postele již byly vždy dokonalou truhlářskou prací. Pečlivé opracování, výzdoba řezbou, malbou, lehací plochu tvoří prkenný rošt a slamník. Nejdražším a nejreprezentativnějším druhem lidového lůžka byla postel s nebesy, kterou však mívali jen v bohatých statcích a mlýnech. Nebesa měla, podobně jakou slohového nábytku, funkci oddělení a zateplení prostoru lůžka. Stejně jako v dnešní době, i v minulosti byly často používány vysouvací a rozkládací lůžka. Byly to zejména bednové postele se slámou (pro děti), jenž se večer vytáhli a přes den se zasouvaly pod vysoké manželské lože. I tehdy se tímto řešil nedostatek prostoru. Složitější rozkládací lůžka pak byla ve tvaru lavice s překlápěcím opěradlem pro spaní. Používaly se skříňové postele, které přes den byly sestaveny do tvaru bedny a na noc se rozložily po zemi místnosti (způsob švédské bedny známé z tělocvičny). Většina dochovaných postelí je proti dnešním poněkud kratší a širší. Délka byla dána tehdejší výškou lidí. Šířku pak udával fakt, že lůžka sloužila vlastně jako dvoulůžková. Hospodář, výměnkáři, mladí i chasa spávali na lůžku nejméně po dvou.

Stoličky a židle selského nábytku jsou charakteristické svými malými rozměry. Nízká sedátka se zasouvala pod lavice, aby nepřekážela a byla stále po ruce. Dokladem ryzí užitkovosti tohoto kusu nábytku je fakt, že stoličky nebyly téměř vůbec zdobeny. Největší oblibě se těšily třínohé sedačky pro svou stabilitu na nerovné dusané podlaze místnosti. Konstrukce je podobná lavicím. Nohy zapuštěné do desky sedáku, který byl velmi malý, zpravidla kruhového tvaru s prohloubením. Později se objevilo i deskové obdélníkové sedátko – štokrle. V 19. a počátkem 20. století bylo obecným doplňkem každé domácnosti. Naopak židle byla reprezentativním sedadlem lidového domu a byla zastoupena v domácnosti poměrně málo, běžně se sedělo jen na lavicích. V místnosti stávaly nejvýše tři židle jako čestná sedadla pro hospodáře a čestného hosta. Konstrukci židle tvoří rovné deskové opěradlo a silný sedák se zapuštěnými, kónicky rozbíhavými nohami. Opěradlo je nejvýraznější součástí židle. Právě na něm je soustředěna hlavní výzdoba.

Stoly jsou vývojově mladší než lavice a nepatřily mezi prvotní vybavení jizby. Totiž ještě koncem 19. století se zachovává starý způsob jídla. Sedělo se na lavici, na které byla také položena mísa s jídlem nebo byla položena na špalku či jiném vhodném podstavci. Teprve později se stává stůl důležitou součástí obytné místnosti. Úpravě stolu a jeho čistotě byla vždy věnována velká pozornost. Stolní deska bývala většinou ponechána holá, nepokrytý a hospodyně ji drhla do „běla“. Konstrukčně můžeme stoly rozdělit do dvou základních skupin. První skupinu tvoří stoly gotické plošné konstrukce s bočními deskami, do nichž jsou zaklínovány luby a trnože. Druhou skupinu tvoří stoly konstruované na způsob lavice, se zapuštěnými nohami. V první skupině nahrazují plošné bočnice původní kozové podstavce. Boční desky mají tvar písmene „X“ nebo jsou vázovitého charakteru. Nejčastěji je stůl na rozkročených deskovitých nohách spojených luby. Tyto stoly byly oblíbeny pro svoji důkladnou tuhost a mnohdy sloužily po celá století. Kde to konstrukce dovolovala, umísťovala se pod plát i zásuvka.

Poličky jsou jedním z nejstarších zařizovacích předmětů obydlí. Nejprve sloužily k ukládání předmětů denní potřeby, později k ukládání dekorativních předmětů a doplňků. Police se uplatnily v obytných místnostech, komorách, chlévech a sloužily zejména pro uložení věcí, které mají být stále po ruce. Nejstarší poličky tvořilo jednoduché prkénko přibíjené k trámu nebo pomocí kolíčků narážené na stěnu roubeného stavení. Důkladnější poličky byly neseny trojúhelníkovými podpěrnými konzolami a ty již umožňovaly první zdobení jejich hran vlnovkami a vyřezáváním. Na tyto police se umísťovalo ozdobné nádobí a plnily dekorativní funkci v interiéru. Police mívaly zadní desku s přesahem nahoru i dolu. Na dolní přesah se zavěšovaly džbánky a zdobené hrníčky. Přední stranu těchto poliček tvořilo ozdobné čelo – tzv. zábradlíčko, které sloužilo jako opora postaveným malovaným talířům apod. Převážná většina polic byla z měkkého dřeva, malovaná převážně rostlinnými motivy, které doplňovaly vyřezávanou linii vlnovek a oblouků. Volba základního nátěru se řídila místním vkusem a byla většinou zelenavá, hnědavá, červenohnědá nebo modrá. Zábradlíčko bylo zdobeno převážně jen vrubořezem.

Truhly patří k nejstaršímu nábytkovému zařízení a v lidovém prostředí se udržely až do 20. století. Truhla měla široké uplatnění. Kromě bezpečného ukládání majetku, oděvů a vzácných předmětů, knih apod. Do truhly se ukládaly i polní plodiny, zrní, mouka aj. sypké poživatiny. Truhla byla důležitou součástí majetku a tvořila jeden z nezbytných předmětů výbavy nevěst. Rozměry truhel by různé, od malých až po truhly s obsahem 1m3. Tyto truhly byly vnitřně členěny příčkami a umožňovaly ukládání různých sypkých materiálů. Šatní truhly nebyly členěny, ale měly uzavíraný přítruhlíček na různé drobnosti. Tento byl umístěn po celé délce bočního horního okraje a tvoří ho vlastně jen dno a bočnice. Některé truhly měly navíc ještě u dny přítruhlíku tajnou schránku na peníze a cennosti. Truhly jsou vždy posazeny na nohách, které izolovaly vlhkost podlahy. Neměnný základní tvar truhly neumožňoval přizpůsobení slohovému vývoji a tak až do konce 19. století má truhla víceméně gotické a renesanční tvarosloví, kterému se vymyká pouze podnoží a malba výplní čtvercových polí. V první polovině 19. století dochází k přizpůsobování truhel do podoby prádelníků a klasická truhla se tak mění v zásuvkovou komodu. Komoda se stala zařizovacím předmětem měšťanstva. Lidové vrstvy však tuto novinku nepřijaly a zásuvky na truhlách předstírají pouze plastickým členěním, malbou nebo ornamentálním náznakem a sloupky.

Skříně patří k nejmladším součástem lidového obydlí. Ve středověku byla jediným zařizovacím předmětem truhla a skříně patří jen do církevního mobiliáře. K všeobecnému uplatnění skříní dochází v 17. století a do lidového nábytku pronikly až v 19. století. V lidovém prostředí se využívaly pro ukládání svátečního oděvu a krojů. Plátěné pracovní oděvy se svinovaly a bylo pro ně vhodnější ukládání do truhly. Významnější skupinu v lidovém nábytku tvoří zásobní a spížní skříňky, jejichž vývoj vycházel ze způsobu ukládání potravin potřebných pro denní provoz domácnosti. Skříně se umísťovaly do komor, někdy síní a měly ve dvířkách otvor chráněný síťkou, který zajišťoval vzdušnost a síťka chránila proti škůdcům. Šatní skříně se rozvinuly v městských stavech, kde to bylo podmíněno módou a nutností šaty zavěšovat.

Koutní skříňky tvoří zajímavou skupinu lidového nábytku. Sloužily zejména pro úschovu knih, spisů a důležitých drobností. Byly to velké jednokřídlové skříňky, trojúhelníkového nebo pětiúhelníkového půdorysu, které zapadaly do kouta místnosti. Většinou byly umísťovány do obývací jizby do rohu(odtud se odvíjí název rohové skříně) za stůl. Na tomto místě se také zavěšovaly obrázky světců, čímž se soustřeďovala pozornost, neboť koutní skříňky tvořily významný zdobný kus místnosti.

Mísník byl jedním ze základních typů zařízení lidového domu. Mísník svým vzhledem i použitím připomíná polici a od počátku byl zaměřen na reprezentaci majitele. Sloužil zejména k vystavování pěkného a drahého nádobí a byl umísťován hned naproti pece, u které sedávalo nejvíce návštěv. Mísník má v podstatě dvě části – nízkou skříňku a police s několika přihrádkami. Do uzavřené spodní části se ukládalo běžné plechové a keramické nádobí, do otevřené horní části vybavené lištami pro opření talířů a mís se ukládalo reprezentativní nádobí. Tato polnicová část mísníků nebyla tak náročně zdobena a nechávala vyniknout ornamentu keramického a cínového nádobí. Zato spodní skříňka se zejména na dvířkách bohatě malovala. Vznik mísníků podle dochovaných exemplářů spadá do poloviny 18. století.

Lžíčníky jsou velice příbuzné policím a jsou určené pro uložení dřevěných a cínových lžic, vařeček, kvedlaček apod. Konstrukci tvoří pevná záda a bočky, na které jsou schodovitě připevněny lišty, sloužící k pokládání lžic. Vršek této jakési nástěnné skříňky bez dna bývá ukončen zdobnou stříškou. Na východní Moravě a ve Slezsku byl využíván skromnější lžíčník, který tvořila půlkruhová polička s otvory pro zasunutí příborů(odtud příborník). Polička byla zavěšována na svislé prkénko, toto bylo bohatě malováno a zdobeno obvodovou řezbou. Později lžíčníky postupně zanikaly s rozvojem náročnějšího kuchyňského zařízení, poskytujícího lepší možnosti k ukládání příborů.

Kolébky – houpání dítěte bylo od nepaměti důležitou složkou konejšivého uspávání a tak v mnohapočetných rodinách měla kolébka významnou úlohu. Nejstarším typem byla závěsná kolébka, kterou tvořila trávnice – plachta s provazy v rozích, za které se věšela na větev stromu a nebo k trámu na chalupě. Někdy se také používal proutěný koš nebo dřevěný truhlík. Kolébka na kolébadlech se objevila asi až v 16. století. Kolébadla tehdy tvořila čela s oblou spodní stranou a dítě bylo přepásáno povijanem, aby nevypadlo. Tento původní prostý nízký truhlík ze 16. – 17. století se časem zvýšil a od 19. století se používají kolébky takové, jaké známe dnes – vysoké, na sloupkových nohách ukončených kolébadly. Kolébka se kupovala před svatbou a stavěla se na odiv společně s výbavou nevěsty. Proto se dekoru kolébky věnovala velká pozornost – jednalo se většinou o malbu, ale ani intarsie nebyla u dubových kolébek ojedinělou záležitostí.